Kramářův soud nad Benešem (ekniha)

99,00 Kč
Bez DPH

KRAMÁŘŮV SOUD NAD BENEŠEM

Spor dr. K. Kramáře s ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem

Poprvé vydáno roku 1938 Jiřím Stříbrným, tiskem TEMPO akc. spol., Praha

Podruhé vydává jako svou 13. elektronickou publikaci nakladatelství Adam Benjamin Bartoš 

v Praze v říjnu 2018 u příležitosti oslav 100. výročí vzniku samostatného státu.

Autoři textů: Karel Kramář, 1930; Jiří Stříbrný, 1938

ISBN 978-80-907384-4-7 (.epub)

počet stran v tištěné podobě knihy: 246 stran

Počet

  • Security policy (edit with Customer reassurance module) Security policy (edit with Customer reassurance module)
  • Delivery policy (edit with Customer reassurance module) Delivery policy (edit with Customer reassurance module)
  • Return policy (edit with Customer reassurance module) Return policy (edit with Customer reassurance module)

PŘEDMLUVA

Krátký čas před svou smrtí pozval mne dr. Karel Kramář, abych ho navštívil. Tentokráte nebyly to politické otázky, ani vnitřní záležitosti stranické, o kterých se mnou mluvil. U něho nezvykle slavnostním způsobem ptal se mne, zdali aspoň na mne se může spolehnout, že vytrvám a s dr. Benešem, který zatím stal se presidentem, se nesmířím. Po tomto úvodu sdělil mně, že se rozhodl dáti mi veškerý materiál, týkající se jeho sporu s býv. ministrem zahraničních věcí dr. Ed. Benešem, k disposici. Trpce si stěžoval na výrok pánů arbitrů (dr. Viléma Pospíšila a dr. Ant. Schauera), kteří, aniž vyčkali jeho druhé odpovědi, aniž přikročili k výslechu svědků, prohlásili řízení za skončené a vynesli rozsudek, že dr. Karel Kramář nebyl oprávněn použíti proti dr. Benešovi tak ostrých slov, a tak dr. Benešovi zjednali zadostiučinění a dr. Kramáře odsoudili...

Dr. Kramář měl v úmyslu hned tehdá celý materiál zveřejniti, ale dříve nežli se rozhodl, vyžádal si v tom směru dobrozdání dvou svých přátel. Ti považovali to za neoportunní se zřetelem na politické poměry a stranu, jejíž byl dr. Kramař předsedou. Dal se po delším váhání přesvědčiti, jak mně řekl, ale myšlenky se nevzdal.

V době, kdy se odehrála tato rozmluva, byl už dr. Beneš presidentem republiky a jeho privilegované postavení podepřené silou zákona znemožňovalo jakoukoli kritiku. Dr. Kramář proto mne zavolal, proto se ubezpečil, že jsem své stanovisko k dr. Benešovi nezměnil (ač o tom nepochyboval) a předal mně objemný svazek rukopisů, v nichž jsem nalezl: 1. Benešovo memorandum presidentu republiky, 2. Kramářovu odpověď, 3. Posudek arbitrů a 4. Kramářovu nedoručenou dupliku. — Bude to asi souhlasit s tím, co doručeno bylo také oběma arbitrům, dr. Benešovi, Udržalovi a pres. Masarykovi. „Kdyby se se mnou něco stalo, budu aspoň klidný, že se to neztratí, “ tak nějak to řekl.

Dr. Karel Kramař už rok odpočívá na Olšanech. Vzpomínáme velmi často jeho věšteckých slov, domnívám se, že přišla chvíle, abych celý ten případ zveřejnil.

Nešlo o osobní spor, ten dojem mohl by vzniknouti jen u toho, kdo by pročítal způsob Kramářovy obhajoby a vedeného důkazu pravdy a zapomněl na tuto úlohu, do které byl dr. Kramář vtlačen. Nepřísluší mně hodnotiti sílu průkaznosti obsáhlého materiálu. Ale až na nepatrné vypuštění míst, kde došlo k opakování — otiskuji protokoly skoro doslovně.

Zůstanou vždycky cenným příspěvkem k faktické historii a tam, kde obsahují obsáhlé výpisky z deníku o mírové konferenci, zdrojem nových poznatků.

Tam, kde dr. Kramář líčí řadu těch, kteří snášeli ta nejhorší protivenství — budou dokumentem neblahé doby Benešovy a odporných jeho metod.

Neodvážil jsem se protokoly ani stylisticky, tím méně obsahově nějak upravovati. Také jsem pokládal za vyloučené vyjmouti z nich něco, co bylo událostmi předstiženo. Je to tím důležitější, protože i když pročítáte kapitolu o intervenci v Rusku, nezdá se vám tak fantastická, jak ji realističtí politikové líčili. Nemůžete se ubránit hlubokému pohnutí nad jeho věšteckou předtuchou, že bez silného nacionálního Ruska nelze ochrániti ani naši republiku.

Na kapitolu jednající o mírové konferenci nutno se dívati jako na složení účtu z činnosti dr. Kramáře, kterou se snažil dr. Beneš v očích presidenta snížiti. Poznámky otištěné z Kramářova deníku mají váhu dokumentární.

Zvlášť ostře vynikla ona část obžalovacího spisu dr. Kramáře, v níž důvodňuje a prokazuje svá slova o metodách, které dr. Beneš zavedl u nás ve vnitřních bojích politických.

Třebaže Kramářovy důkazy předchází skoro vždy obšírná citace Benešova memoranda presidentovi — zařadil jsem do knihy skoro doslovné znění tohoto dokumentu. Nemohl jsem to však učiniti už s druhou odpovědí dr. Ed. Beneše — protože jsem ji nedostal. Ale i zde platí to, co uvedl jsem už dříve. Dr. Kramář sám cituje z ní podstatné části i ve své duplice.

Ještě k tomu musím přičiniti vysvětlující poznámku. Dr. Kramář obšírně na 84 stranách odpověděl na obhajobu Benešovu, ale tuto část už páni arbitři nedostali, protože zatím, aniž Kramářovy odpovědi vyčkali, vynesli posudek — rozsudek:

„Dr. Karel Kramář nebyl oprávněn použíti proti dr. Ed. Benešovi výroku citovaného v odstavci 1. tohoto spisu na základě zprávy „Národních listů“ ze dne 16. dubna 1929.

V Praze dne 3. března 1930.

Dr. Vilém Pospíšil, dr. Ant. Schauer.“

Se zřetelem na to, že páni arbitři nevyslechli žádné svědky, nemělo by smyslu zabývati se zde „odůvodněním“ tohoto rozsudku.

Ale jedno přece nemohu vynechati a to závěrečný odstavec posudku pánů arbitrů:

„Arbitři pokoušeli se opětně o smírné vyřízení a tyto argumenty, pokud přímo ve spisech in nuce obsaženy nebyly, oběma stranám navzájem sdělili. Od dalšího sledování tohoto úmyslu musili však upustit, když jim dr. Kramář opětovně prohlásil, že na smírné vyřízení incidentu přistoupiti nemůže.“

Nepochybuji, že se oba pánové opravdu činili, aby sjednali mezi dr. Kramářem a dr. Benešem smír. Jistě na něm záleželo i dr. Benešovi a fakt, že jejich zpráva nepovídá nic o tom, že by si jej ani dr. Beneš nepřál, opravňuje k tvrzení — spíše opačnému. Proto tím více překvapuje zdánlivá tvrdošíjnost dr. Kramáře, která nalézala vysvětlení opravdu jen v nepřeklenutelné mravní propasti těchto dvou světů.

Ušlechtilý dr. Karel Kramář, tolikrát odpouštějící svým politickým odpůrcům, nemohl a nechtěl dr. Ed. Benešovi podati ruku. A tomu svému předsevzetí zůstal věren až do smrti. Vyznamenal-li při tom mne svou důvěrou a svěřil mně celý spis — myslím, že konám jen svou povinnost, odhodlal-li jsem se tento čestný soud vydati knižně.

V Praze dne 1. prosince 1938

Jiří Stříbrný

99 ks